pondělí 12. června 2017

Ájurvéda

 
 
Ájurvéda, tradiční indický léčebný systém, je starobylá holistická léčitelská praxe, která se v mnohém podobá tradiční čínské medicíně. Stejně jako u tradiční čínské medicíny je i cílem Ájurvédy navrátit tělu rovnováhu. Toho lze dosáhnout změnou stravy, předepsáním bylinných přípravků a rovněž meditací a jógou. Slovo Ájurvéda pochází ze sanskrtu a můžeme ho přeložit jako „věda života“. Vychází z principu, ze za své zdraví si člověk odpovídá sám a lékař může své pacienty pouze usměrňovat.
 
A opět, tak jako tradiční čínská medicína je i Ájurvéda založena na humorální filozofii funkčních principů, ne však pěti, ale pouze tří, které se nazývají dóši. Tyto tři principy jsou u každého člověka zastoupeny v různém poměru, který je částečně dán individuální tělesnou konstitucí, ale je rovněž ovlivněn stravou, klimatem a dalšími faktory životního stylu. Dóši určují vaši osobnost, povahu chorob, jimiž trpíte a druh stravy, bylinných léků a cvičení, které jsou pro vás nejvhodnější.
 
Stejně jako u tradiční čínské medicíny jsou jednotlivé dóši ovlivňovány volbou stravy a léky, které užíváte.
 
 

DÓŠI:

VÁTA řídí pohyb těla, duševní pochody a fungování oběhového systému, nervů, svalů a kostí. Váže se k ní sucho, chlad a vítr. Nízkou vátu lze stimulovat hořkou, svíravou a pálivou chutí, zatímco snížit ji pomáhá nakyslá, sladká a slaná chuť.
 
PITTA je spojena s metabolismem, řídí přeměnu jídla na energii a patří k ní vlhko a horko. Podporuje cílevědomost a soustředěné myšlení a lze ji stimulovat slanou, nakyslou a pálivnou chutí; sladká, hořká a svíravá chuť snižuje její nadbytek.
 
KAPHA je pojivo, dává formu tělesným strukturám a ovládá mazivo – například chrání před ztuhlými klouby. Jejími atributy jsou země, voda a chlad. Kaphu lze stimulovat sladkou, slanou a nakyslou chutí a potlačit pálivou, hořkou a svíravou chutí.
 
 

středa 7. června 2017

Bylinná filozofie západu

Způsob využívání bylinné medicíny v současném západním světě má kořeny v evropské a severoamerické tradici, nicméně některé základní léčivé přípravky přejímá z Afriky a Jižní Ameriky, stejně tak z čínské medicíny a ájurvédy, tradiční medicíny Indie.

Bylinná medicína západu si v podstatě ponechává některé myšlenky zastávané před více než 2000 lety řeckým lékařem Hippokratem. Jeho učení vycházelo z předpokladu, že k pacientově dobrému zdraví přispívají ve svém souhrnu strava, prostředí a duševní rozpoložení.


Přírodní léčitelé západu dnes zastávají tentýž přístup. Doporučují úpravu diety, změnu životního stylu a současně bylinnou léčbu. Vycházejí přitom ze skutečnosti, že má-li se pacient uzdravit, je třeba odstranit okolnosti, které byly příčinou onemocnění. Podle Hippokratovské tradice prosazují myšlenku vrozené sebeuzdravující schopnosti lidského těla. Tělo si totiž často pomůže samo, má-li příznivé podmínky, v nichž může dojít k léčbě.

pondělí 5. června 2017

Pustoryl obecný (nepravý jasmín)

PUSTORYL OBECNÝ
Pustoryl je 1-4 metry vysoký okrasný keř. Jeho původní domovinou je jihovýchodní Evropa a Kavkaz, u nás se pěstuje od 18. století. Pro jeho výrazně vonící bílé květy se mu přezdívá nepravý jasmín. Existuje na 70 druhů pustorylu, z nichž většinu vyšlechtil francouzský zahradník Victor Lemoine. Známe druhy opadavé i neopadavé, nicméně v našich končinách lze pěstovat pouze ty opadavé. Tento nenáročný keř patří k našim nejvyhledávanějším okrasným dřevinám. Nevadí mu přímé slunce ani sušší období, dokonce je i mrazuvzdorný. Jeho květy rostou v hroznech, jsou čtyřčlenné, výjimečně pětičlenné, se žlutým středem. Listy mají vejčitý tvar, jsou žilnaté a v horní části zašpičatělé. Plodem je semenná tobolka.

Léčebné využití a zajímavosti:

Na rozdíl od pravého jasmínu, kterému se u nás díky poměrně tuhým zimám nedaří, se pustoryl v léčitelství nepoužívá. Ač je k jasmínu přirovnáván, má s ním málo společného. Pustoryl patří do čeledi hortenziovitých, zatímco jasmín se řadí mezi olivovníkovité. Není jedovatý. 





Pustoryl obecný - latinský název: Philadelphus coronarius

čtvrtek 1. června 2017

Bylinná filozofie východu - tradiční čínská medicína

Starověká praxe tradiční čínské přírodní medicíny a ájurvédy, od holistického přístupu až po léčení, je založena na principu přírodních sil. Zaměřuje se především na nastolení či opětovné vytvoření vnitřní harmonie, tedy rovnováhy v těle.

ČÍNSKÁ MEDICÍNA
Dějiny čínského přírodního léčitelství můžeme sledovat tisíce let nazpět. Nejslavnější z čínských herbářů, Vnitřní kniha žlutého císaře, byl patrně sepsán kolem roku 100 před. n. l., nicméně svými kořeny sahá ještě dále: císař, podle něhož byl herbář nazván, vládl v letech 2698-2596 před. n. l..  Od těch dob se čínští učenci touto obsáhlou a důmyslnou sbírkou  léčebných postupů řídí. Tradiční čínská medicína vzkvétá jak v samotné Číně, tak i v mnoha čínských komunitách v Asii a v rostoucí míře i v západním světě.


Filozofie tradiční čínské medicíny vychází z duchovní praxe taoismu, který učí, že lidské bytosti by měly usilovat o život v souladu s přírodními zákony a zdůrazňuje význam rovnováhy a harmonie. Podle taoistického učení má v tradiční čínské medicíně každá léčba obnovit vnitřní harmonii. Filozofie návratu těla k rovnováze, aby se dosáhlo úlevy, neplatí pouze v tradiční čínské medicíně – důležitost jí přikládá i ájurvéda nebo západní léčitelství.

Metody používané k dosažení cílů v tradiční čínské medicíně jsou však jedinečné. Pojetí a praxe mohou být pro západní svět těžko pochopitelné, zejména pokud vedle bylinné medicíny obsahují také akupunkturu, masáže, dietní terapii a léčebná cvičení, jako je čchi-kung.

K označení životní síly, jež přebývá nejen v lidském těle, ale i ve všech formách  životního prostředí a všem, co je v něm obsažené, užívají Číňané slova čchi (někdy také chi) Čchi je energie, někdy definovaná jako „vánek“ nebo „vzduch“. Věří se, že čchi proudí v lidském těle v drahách zvaných meridiany. Ty nemají hmotnou anatomickou stavbu jako cévy, nicméně praktikové tradiční čínské medicíny jsou schopni určit, kudy meridiany prochází, takže umějí vpíchnout akupunkturní jehly do každého z více než  500 akupunkturních bodů a ovlivnit tak proudění čchi tělem.

středa 31. května 2017

Orlíček obecný

ORLÍČEK OBECNÝ
Orlíček je krásná trvalka z čeledi pryskyřníkovitých. Roste na vlhkých stinných místech, pasekách, polích, loukách a ve světlých listnatých lesích nebo na hřbitovech. Orlíček dorůstá do výšky 40-80 cm a má dlouhý rovný stonek, který se může větvit. Lístků má málo, ale zato hned dva druhy – přízemní listy mají jiný tvar než ty vrchní. Kvete v květnu, červnu a červenci a to v několika různých barvách – záleží na kultivaru. Nejčastěji se setkáme s fialovými květy, mohou být také modré, růžové nebo bílé. Květ připomíná pětičlennou korunku, ve které trůní svazek tyčinek. Mohou ho opilovat pouze čmeláci, protože mají dlouhý sosák a dosáhnou až na dno květního kornoutu. Plod je jako u většiny pryskyřníkovitých rostlin měchýřek.

Orlíček nepatří k našim původním druhům, pochází ze severní Afriky. Dnes roste téměř po celé Evropě, na Islandu a v evropské části Ruska. Zavlečen byl i do severní Ameriky. U nás se vyskytuje téměř na celém území, přesto je zařazen mezi ohrožené druhy.

Léčebné využití a zajímavosti:

Dříve se užíval při léčbě žloutenky nebo při bolestivé menstruaci. Poté, co bylo zjištěno, že je jedovatý (obsahuje alkaloidy - při požití šťávy způsobuje potíže s dechem a srdcem, bolesti hlavy a slabost), se už v domácím léčitelství nevyužívá, zůstal pouze v homeopatii k léčení potíží spojených s klimakteriem, při nespavosti, nervozitě apod.. V minulých dobách byl považován za květinu lásky. Tělo a ruce se potíraly práškem z rozdrcených semen pro větší přitažlivost. Údajně zvyšoval i odvahu. Pozoruhodná je i jeho mrazuvzdornost.

Takhle kvete v Praze na Olšanských hřbitovech



A takhle u Srbska na Berounsku
Orlíček obecný - latinský název: Aguilegia vulgaris

úterý 30. května 2017

Tradice bylinkářství

Znalosti o bylinkách lidstvo shromažďuje a využívá už přinejmenším 6000 let. Nejstarší záznamy proto pochází z největších starověkých civilizací. 

Starověký EGYPT byl střediskem pokročilých medicínských znalostí. V Alexandrii, která byla tehdy kulturním střediskem, se nacházela tzv. Alexandrijská škola, nejvlivnější lékařská škola své doby. Egypťané přebírali vědomosti Blízkého východu a Mezopotámie. Toto křížení  slavných medicínských tradic umožňovalo dosáhnout značného pokroku. Znalosti Alexandrijské školy byly z velké části shrnuty v herbáři De Materia Medica, sepsaném v 1. století řeckým lékařem Dioscoridem. Byl jednou z prvních tištěných knih po vynálezu knihtisku a obsahoval asi 600 přesně popsaných bylinek. Na dlouhých 1400 let se stal základním kamenem medicíny.

De Materia Medica
Do Egypta se již tehdy dováželo množství sušeného koření, bylinek a vonných olejů. Podle dochovaných záznamů byl prvním nadaným egyptským léčitelem Imhotep, lékař faraona Džosera z doby kolem roku 2600 před. n. l.

Starověké ŘECKO těžilo z vědomostí Blízkého východu a Egypta, na základě čehož vzniklo také  mnoho lékařských škol. Asklépiovi, prvnímu řeckému lékaři, o němž se dochovaly záznamy, byly přisuzovány zázračné léčitelské schopnosti a jeho hůl obtočená hadem se stala symbolem lékařství, který přetrval do dnešní doby. Největším z řeckých lékařů byl ovšem Hippokrates z Kósu (narozen roku 460 před. n. l.). Nezapomnělo se na něj nejen pro jeho rozumné lékařské rady týkající se zdravého životního stylu, ale i pro jeho pozoruhodnou léčitelskou intuici. Hippokrates jako první propracoval systém stanovení diagnózy, opírající se o hluboké znalosti jak bylinek, tak lidské psychiky. Tento velký řecký léčitel nám bohužel svůj herbář neodkázal, ale výbornou práci v tomto směru odvedl jeden z žáků filosofa Aristotela, Theofrastos z Eresu. Ten sepsal dva vynikající herbáře, v nichž je shrnuta řecká znalost bylinek té doby. V těchto herbářích byla zahrnuta i dvě Aristotelova pojednání o botanice – Historia plantarum a De causis plantarum.