středa 31. května 2017

Orlíček obecný

ORLÍČEK OBECNÝ
Orlíček je krásná trvalka z čeledi pryskyřníkovitých. Roste na vlhkých stinných místech, pasekách, polích, loukách a ve světlých listnatých lesích nebo na hřbitovech. Orlíček dorůstá do výšky 40-80 cm a má dlouhý rovný stonek, který se může větvit. Lístků má málo, ale zato hned dva druhy – přízemní listy mají jiný tvar než ty vrchní. Kvete v květnu, červnu a červenci a to v několika různých barvách – záleží na kultivaru. Nejčastěji se setkáme s fialovými květy, mohou být také modré, růžové nebo bílé. Květ připomíná pětičlennou korunku, ve které trůní svazek tyčinek. Mohou ho opilovat pouze čmeláci, protože mají dlouhý sosák a dosáhnou až na dno květního kornoutu. Plod je jako u většiny pryskyřníkovitých rostlin měchýřek.

Orlíček nepatří k našim původním druhům, pochází ze severní Afriky. Dnes roste téměř po celé Evropě, na Islandu a v evropské části Ruska. Zavlečen byl i do severní Ameriky. U nás se vyskytuje téměř na celém území, přesto je zařazen mezi ohrožené druhy.

Léčebné využití a zajímavosti:

Dříve se užíval při léčbě žloutenky nebo při bolestivé menstruaci. Poté, co bylo zjištěno, že je jedovatý (obsahuje alkaloidy - při požití šťávy způsobuje potíže s dechem a srdcem, bolesti hlavy a slabost), se už v domácím léčitelství nevyužívá, zůstal pouze v homeopatii k léčení potíží spojených s klimakteriem, při nespavosti, nervozitě apod.. V minulých dobách byl považován za květinu lásky. Tělo a ruce se potíraly práškem z rozdrcených semen pro větší přitažlivost. Údajně zvyšoval i odvahu. Pozoruhodná je i jeho mrazuvzdornost.

Takhle kvete v Praze na Olšanských hřbitovech



A takhle u Srbska na Berounsku
Orlíček obecný - latinský název: Aguilegia vulgaris

úterý 30. května 2017

Tradice bylinkářství

Znalosti o bylinkách lidstvo shromažďuje a využívá už přinejmenším 6000 let. Nejstarší záznamy proto pochází z největších starověkých civilizací. 

Starověký EGYPT byl střediskem pokročilých medicínských znalostí. V Alexandrii, která byla tehdy kulturním střediskem, se nacházela tzv. Alexandrijská škola, nejvlivnější lékařská škola své doby. Egypťané přebírali vědomosti Blízkého východu a Mezopotámie. Toto křížení  slavných medicínských tradic umožňovalo dosáhnout značného pokroku. Znalosti Alexandrijské školy byly z velké části shrnuty v herbáři De Materia Medica, sepsaném v 1. století řeckým lékařem Dioscoridem. Byl jednou z prvních tištěných knih po vynálezu knihtisku a obsahoval asi 600 přesně popsaných bylinek. Na dlouhých 1400 let se stal základním kamenem medicíny.

De Materia Medica
Do Egypta se již tehdy dováželo množství sušeného koření, bylinek a vonných olejů. Podle dochovaných záznamů byl prvním nadaným egyptským léčitelem Imhotep, lékař faraona Džosera z doby kolem roku 2600 před. n. l.

Starověké ŘECKO těžilo z vědomostí Blízkého východu a Egypta, na základě čehož vzniklo také  mnoho lékařských škol. Asklépiovi, prvnímu řeckému lékaři, o němž se dochovaly záznamy, byly přisuzovány zázračné léčitelské schopnosti a jeho hůl obtočená hadem se stala symbolem lékařství, který přetrval do dnešní doby. Největším z řeckých lékařů byl ovšem Hippokrates z Kósu (narozen roku 460 před. n. l.). Nezapomnělo se na něj nejen pro jeho rozumné lékařské rady týkající se zdravého životního stylu, ale i pro jeho pozoruhodnou léčitelskou intuici. Hippokrates jako první propracoval systém stanovení diagnózy, opírající se o hluboké znalosti jak bylinek, tak lidské psychiky. Tento velký řecký léčitel nám bohužel svůj herbář neodkázal, ale výbornou práci v tomto směru odvedl jeden z žáků filosofa Aristotela, Theofrastos z Eresu. Ten sepsal dva vynikající herbáře, v nichž je shrnuta řecká znalost bylinek té doby. V těchto herbářích byla zahrnuta i dvě Aristotelova pojednání o botanice – Historia plantarum a De causis plantarum.